Menu Zavřeno

Ve svobodě plavu

Až budou jednou kdesi níže po proudu vyprávět příběh moderního člověka, snad budou mluvit o cestě za svobodou. Ideál svobody visel nad oltářem všech velkých revolucí. Mnozí hlásali a prorokovali osvobození člověka od nevolnictví, těžké práce, tyranie, bezpráví, politické bezmoci, pokroucené morálky, přírodní podmíněnosti a bolesti, ne-li ze spárů smrti. Nemálo z těchto snů se splnilo.

Na začátku 21. století v Evropě žijeme v demokratické svobodné společnosti, kde jsou všem občanům zákonem zaručena stejná práva. Jsme čím dál lépe chráněni před mnoha nemocemi a přírodními vlivy. Obýváme domy vybavené přívodem pitné vody, elektřiny i topením a internetovým připojením. Vlastníme množství sofistikovaných přístrojů, které nám ulehčují každodenní činnosti. Ti šťastnější věnují práci jasně vymezenou část dne a můžou rozhodovat, čím se budou v životě živit v závislosti na vzdělání, zdraví, talentech a potřebách, vůli a schopnostech bez ohledu na svůj původ. Zbylý čas je vyhrazen k rozličným aktivitám a záleží do velké míry na nás, čemu se ho svobodně rozhodneme věnovat. Je to čas na rodinu, umění, cestování, setkávání, pomoc druhým, budování, sport, meditaci i zábavu, dosaďte si libovolnou věc. Stačí si vybrat a hnát se od jednoho k druhému výměnou za věnovaný volný čas.

Já teď ale nechci zvolit jednu věc a ponořit se do ní, chci alespoň na chvíli zakusit povahu samotné svobody jako nějaký udivený plavec řeku či moře, které ho nese. Namísto toho, abych piloval jednotlivá tempa a posléze v pravidelném rytmu rozehrál svaly na cestě k vytouženým břehům, kopu nohama na místě a zkoumám živel, ve kterém plavu. Předtím, než vyrazím, chci nejprve plně docenit a pochopit vodu. Houpu se na hladině a ptám se, jak jsem svobodný? Kde leží meze svobody? Ale pak to vše přelije otázka, co vůbec svoboda je?

Pokud byste se zeptali Čechů a Slováků po roce 1989 – co že získali změnou politického režimu? Mnozí by vám asi řekli, samozřejmě že svobodu. Předtím naráželi na nejrůznější represe, buzerace a zákazy, které padly spolu s železnou oponou, a otevřelo se jim širé pole nových možností. Tady narážíme na svobodu ve vztahu k vnějším omezením. Vězeň je zkrátka méně svobodný než člověk na ulici s čistým trestným rejstříkem. Nejsem si ale jistý, jestli je na tom vězeň se svou svobodou vždy hůř než třeba kosmonaut v malé stanici na prahu nekonečného vesmíru nebo člověk ztracený na širé poušti. Zbavování se dalších a dalších omezení nemusí nutně vést k větší svobodě. Často je tomu naopak.

Jakou svobodu zažívají Češi třicet let po změně režimu? I v nové republice uznávají občané zákony a pravidla. Ty by je neměly utlačovat, ale ideálně zajišťovat svobodný život jednoho vedle druhého. Pokud bychom tyto normy přestali respektovat a nastalo by naprosté bezvládí, rychle bychom upadli do stavu, na který by doplatili zejména ti nejslabší, čímž nepopírám, že by někteří v rámci bortící se společnosti na troskách starých hierarchií nepociťovali přinejmenším krátkodobě větší svobodu. Po sundání okovů vězeň zažívá opojný pocit osvobození, ale brzy se dostaví vystřízlivění a člověk náhle stojí před otázkou, jak se získanou svobodou naložit? Namísto bourání musí náhle stavět, což vyžaduje jistý plán i jiný typ dovedností. A ti, kteří s ním dříve stáli bok po boku proti společnému nepříteli, se rozejdou do všech stran za svými mnohdy protichůdnými tužbami a cíli.

Filosof Jan Sokol poukazuje na to, že svoboda se také uskutečňuje v rámci světa hry. Hra se vždy realizuje podle určitých pravidel, která ji zakládají a umožňují aktérům naplňovat předurčené cíle a pociťovat radost nejen z vítězství ale i hry samé. Jaký význam by mělo honit se za pukem na ledové ploše, kde je vše dovoleno a nikdo nechce dát gól? Jedno vím jistě, určitě by to nebyl lední hokej. Ono herní pole vymezené různými pravidly, čarami a mantinely se ovšem vyvíjí v čase a tvaruje tak možné způsoby, jak svobodu realizovat. Vymezuje jistou škálu možností.

Pokud je svoboda volby bezbřehá, může to vést až k jisté frustraci. Je rozdíl vybírat v obchodě jeden z pěti druhů jogurtu nebo jeden ze sta, a vážně přitom zvažovat, který je s ohledem na kvalitu, chuť, složení, obal a cenu ten nejlepší. Vzhledem k postupující digitální revoluci se přitom tato bezbřehost rozlila do takřka všech sfér lidského konání. Horizont potenciálních možností nebyl v dějinách širší. I proto člověk musí tu a tam vytyčit sám sobě hranice, aby si svobodu udržel. Hrozí totiž, že skončí paralyzovaný nečinností a otrockou nerozhodností jako Buridanův osel mezi dvěma lákavými kupkami sena nebo jako nafouklý mezek u automatického krmelce s neustálým přísunem dalších a dalších laskomin. Svobodný tak při bližším pohledu nikdy není synonymem slova neomezený či neregulovaný, a to platí i v případě svobodného občana či trhu.

Člověk je společenská bytost a jeho svoboda úzce souvisí se stavem a charakterem společnosti a jeho pozicí v ní. Zároveň se ale svoboda rodí a umírá v každém jednotlivci. Dokud si ovšem člověk připadá svobodný a nevidí žádné velké ohrožení, jako je například nástup autoritářů k moci ve státě, většinou o své svobodě nepřemýšlí. Žije ji, ale můžou mu proto zůstat skryty další možnosti. Nestačí konstatovat, že jsme svobodní s jistými limity.

Otázkou je, v jakém korytě se tato svoboda rozlévá, protože to určuje její tvar i cíl. Je třeba jít do sebe a hledat vnitřní svobodu. Mnozí sní o možnostech Boha, nadčlověka, superhrdiny či miliardáře zbaveného všedních starostí. Ale nakonec všichni žijeme nanejvýš svobodu, kterou skýtá člověk, dočasný a nepatrný vír živoucích buněk obdařený rozumem, který občas uvěří, že právě pro něj byl stvořen svět. To není málo, jak nám dochází zejména ve chvílích, kdy se na scéně objeví smrt nebo vážná nemoc.

Mám za to, že jednou z cest, jak objevit skrytý rozměr svobody, je průprava v disciplínách, na které se dnes často plive jako na neužitečné a nepotřebné obory. Jsou to přitom právě humanitní vědy, které v jistém odvážném pojetí otevírají lidem oči, aby si uvědomili krásnou a bohatou, ale i hrozivou povahu svobody s veškerou relativitou, která k ní patří. Filosofující může náhle v údivu dojít k poznání, že jediným jistým bodem ve světě je on sám, uvědomující si svou nejistou absurdní existenci a pochyby jako náhle probuzená postava v čímsi snu či programu, žasnoucí nad tím, jak zakouší svět a jeho zákonitosti. Díky etnografům může objevit relativnost a nesamozřejmost všech zvyků, institucí, tradic a pravidel ve srovnání rozmanitých kultur, a na druhou stranu porozumět tomu, co je všem lidem této planety společné. Adept sociologie může objevit herní povahu všech sociálních interakcí, dramata i frašky, které hrajeme v rodinách i politice, na ulici, v restauraci i institucích. Odhalí determinovanost sociálními rolemi, statusy, třídami, ideologiemi a světonázory, které do značné míry předurčují naše chování i jednání.

Spolu s psychology uzná, že není pánem v domě své duše, ale přinejlepším správcem, který si musí poradit s postavami a silami, které přicházejí nejen dveřmi, ale i okny, ze sklepení i hlubších prastarých katakomb. A někdy mu nezbude nic lepšího než pokorně přiznat svou bezmoc v domě plném svérázných nájemníků, které si sám nevybral. Čelí síle emocí a instinktů, které tak často přemůžou jakékoliv rozumové úvahy, jak dobře vědí marketingoví mágové. Díky lingvistice užasne nad mocí jazyka a vlivem jeho kategorií na myšlení a zakoušení světa. Nádoba může být zároveň poloplná i poloprázdná a stejný děj lze metaforou označit jako tanec, soupeření nebo boj na život a na smrt s diametrálně odlišnými důsledky. Mohl bych takto pokračovat, ale myslím, že to stačí pro ilustraci, jak společenskovědní poznání otevírá prostor ke svobodnějšímu rozhodování, protože odhaluje zákulisní síly a posunuje hranice.

Humanitní vědy nabízejí onu červenou pilulku, která dokáže rozkrýt spletitou síť matrixů, ve kterých žijeme. Mají moc probudit snící a vyvést je na chvíli z okovů Platonovy jeskyně na denní světlo a pochopit hru stínů. Jsou to krátké výlety do míst, kde nelze trvale žít, ale lze tam s trochou odvahy najít novou vnitřní svobodu. Umožňují opakovaně rozkrývat povahu her a načerpávat síly a rozvahu k dalším dějstvím, ze kterých není v lidském životě úniku. Jde o to si to uvědomit a hry si svobodněji užívat s vědomím jejich stinné povahy.

Toto prozření ovšem může pro některé lidi představovat ohrožení. Probuzení ze snu a uvědomění, že nemusím hrát podle pravidel, které jsem doposud bral jako přirozeně platná; vědomí, že můžu rozlišovat hry, do kterých chci vstoupit, a hry, které si nenechám vnutit, může představovat hrozbu pro naše dosavadní sebepojetí a identity. Náhle vidíme, že jsme často daleko víc loutkou či hercem na jevišti než svobodným jedincem, který se rozhoduje podle svého nejlepšího svědomí, přesvědčení a úsudku. Ale kdo tohle prozření ustojí a najde v sobě dost odvahy, může zkusit svobodněji vybírat mezi proudy, které ho nesou, a lépe čelit nejrůznějším manipulacím. Tato znovu a znovu nalézaná vnitřní svoboda otevírá cestu k plnější realizaci lidského života a rozvinutí jeho skrytého potenciálu.

Ovšem je těžké dosáhnout pozice, kdy si můžu být opravdu jistý, že chápu podstatu lidských natožpak božských her. Vždy hrozí ustrnutí u překládání jedné hry do jiné a skákání mezi dalšími a dalšími symbolickými poli. Vědomí jejich mnohoznačnosti navíc znamená, že je někdy těžké jim plně přitakat a uvěřit v jakoukoliv hlubší hodnotu. Důsledkem může být jistá nezúčastněnost, odstup a utápění se v pasivitě relativisty a analytika, který už skoro nedokáže zažívat radost ze hry. Odhalil mnohé ze svých i cizích sebeklamů a může pociťovat svobodu člověka v nekonečném temném bludišti.

Snad jedině víra v jakési přesahující a přitom starostlivé absolutno může v takovém případě založit důvěru v to, že ve skutečnosti volí cestu ve smysluplném labyrintu, na jehož konci je světlo.