Menu Zavřeno

Čemu se věnovat?

„Čemu se věnovat?“ Je zvláštní, jak radikální význam tato běžná fráze má (nejen v češtině). Nejde jen o to, co dělat, o čem přemýšlet, na co zaměřovat pozornost. Ale čemu darovat sám sebe.

Kdysi jsem si pohrával s myšlenkou, že když se něčemu věnuji, sám sebe tím ztrácím. A že když se naopak snažím věnovat jen sám sobě, ztratím vše ostatní. V této vyhrocenosti je to asi myšlenka nesmyslná. Těžko si představit, co by bylo oním čistým věnováním se sobě. Nejspíše i jakési sebepoznání může probíhat teprve tehdy, když se něčemu skutečně věnujeme. Ale jisté je, že když se něčemu věnujeme, ztrácíme tím možnost věnovat se něčemu jinému. Chceme-li zůstat celí.

Domnívám se, že s přibývajícími možnostmi je tato otázka stále obtížněji zodpověditelná. Přitom ji ale musíme mít neustále nějak, alespoň provizorně, zodpovězenou. Každý den jsme na ni v nesčetně situacích neustále dotazováni. Často s až nesnesitelnou dotěrností.

Člověk může být zatvrzelý. Zatvrzelost může být dosti komplexní, zahrnovat mnohé oblasti života. Otázka „čemu se věnovat“ je pak poměrně snadná. Asi nelze žít bez alespoň trochy zatvrzelosti. Ale co když máme zatvrzelosti nedostatek? Těžko se můžeme zatvrdit z vlastního rozhodnutí. Zvláště když považujeme zatvrzelost za něco nežádoucího.

Taková je myslím situace člověka, který se pokouší „plavat ve svobodě“.

Připadá mi, že se při této plavbě až příliš často zalykám. Často přemýšlím, čím jsou mé slabé plavecké schopnosti způsobeny. Docela jsem se spokojil s možností, že prostě nejsem dobrý plavec, a že se to třeba časem naučím lépe. A přeci se mi stále vkrádá na mysl, že moře svobody je dnes až příliš bouřlivé, a plavat v něm je až příliš náročné. Při vší opatrnosti před alibismem, který mě ponouká svádět veškerou svou roztěkanost a lenost na „systém“, je asi potřeba uznat, že na tom něco bude.

Bezbřehost myšlení, která se před člověkem postupně otevírala po několik uplynulých století a která se po zásadních otřesech 20. století postavila před člověka ve vší radikalitě s postmodernou, přinesla výzvu, na kterou je potřeba odpovědět — na kterou však odpovězeno nebylo.

V podobě internetu pak tato bezbřehost našla své sebevyjádření. Neboť ačkoli internet poskytl vlastně jen médium, bezbřehost jednoznačně ještě značně prohloubil. „Anything goes“ se rozšířilo na anywhere, anytime, anybody. A zadarmo.

V naší české situaci je za otevření horizontu svobody obvykle považována revoluce roku 1989. K tomuto datu se jako Češi často obracíme a ptáme se, jak jsme se za těch 30 let naučili se získanou svobodou zacházet. Tak i Štěpán Diviš se ptá, jakou svobodu zažívají Češi 30 let po změně režimu. Aniž bych chtěl jakkoli zmenšovat význam změny politického režimu, domnívám se, že ve vztahu k lidské svobodě a ke schopnosti s touto svobodou nakládat měl vznik internetu — ostatně časově se téměř shodující — možná ještě významnější vliv. Rozšíření horizontu možností v uplynulých třech dekádách je tak myslím především globální záležitost a naše specifická situace postkomunistické společnosti nehraje až tak zásadní roli. Specifičnost české situace spočívá myslím spíše v přetrvávání kulturních a myšlenkových vzorců vypěstovaných během komunistické totality než v šoku z nebývalé míry nabyté svobody po roce 1989. Ostatně ti, kdo byli v období totality ochotni s komunistickým režimem kolaborovat, byli ve vztahu k vnějším omezením také svobodní. A neliší se příliš od těch, kdo díky bezpáteřnímu jednání užívají rozšířeného pole možností v současném politickém režimu.

Stejně jako politický režim, také internet ovlivňuje svobodu odstraněním vnějších omezení. Odstraňuje veškeré překážky šíření informací. Nikdy v dřívějších dějinách nebylo možné, aby kterýkoli člověk kdykoli a kdekoli vyslal informaci, která bude okamžitě a trvale dostupná všem lidem. Žádné z dřívějších médií není s tímto srovnatelné. Rozdíl mezi nimi a internetem je rozhodně daleko hlubší, než rozdíl mezi knihou psanou ručně a knihou tištěnou. Možná jej lze přirovnat spíše k rozdílu mezi řečí a písmem. Tím chci jen naznačit — možná je míra bezbřehosti, která se před námi dnes může otevřít, skutečně nebývalá.

Abych se však vrátil blíže k tématu. Štěpán otevřel téma svobody, které jsem se pokusil položit jako otázku „čemu se věnovat“. Ta je myslím nesmírně důležitá a je potřeba se pokusit na ni zodpovědět. Nejen na individuální a aktuální rovině. Nejen ve smyslu „dnes konečně dopíšu článek“ ani jen ve smyslu „coby učitel se budu věnovat pedagogice“. Je potřeba se ptát po onom přesahujícím absolutnu — zastřešujících hodnotách. Je potřeba se alespoň na něčem zatvrdit, pevně formulovat několik základních pilířů. Bez nich nejde o svobodu, ale o bezbřehost. Nejde o plavání, ale topení se. A to už mě unavuje.

Jsme však schopni formulovat něco, co budou „lajkovat“ všichni? Respektive o čem jsme přesvědčeni, že by všichni lajkovat měli? O co opravdu jde? Na čem opravdu záleží? Je něco takového, na čem se všichni shodneme?

Připadá mi, že tato otázka je tabu. Snad jediné opravdové tabu. Uvážíme-li, jak katastrofálně některé pokusy o odpověď dopadly, je to celkem pochopitelné. Každopádně mě ale až děsí, jaké prázdno se přede mnou při této otázce otevírá. Každý pokus odpovědět mi připadá nesnesitelně banální či patetický a naivní.

Nebo opravdu na tuto otázku nemá být zodpovězeno? Má být zcela ponecháno na každém jednotlivci, pro co se rozhodne? Myslím, že toto řešení by bylo nedůsledné. Že bychom se tím akorát vyhnuli náročnému úkolu pojmenovat hodnoty, na kterých stavíme, aniž bychom si to uvědomovali.

Se Štěpánem Divišem sdílím důvěru v absolutno, které je starostlivé a mou dobrou vůli nenechá kráčet do úplných sraček. Chce to dost pokory, kterou bych k těm pilířům určitě taky přidal. A taky lásku, která je už trochu lépe představitelná a ke které bych řadil i radost ze života. Tím jsem u biblického: miluj Boha a bližního. Takto vyjádřeno se to asi nesetká se všeobecným přijetím, ale tak nějak to v jádru cítím. Tak nějak bych rád vymezoval nejkrajnější meze svobody.

Doufám ve vášnivé odpůrce, kteří mě přimějí zamyslet se hlouběji a vyjádřit se srozumitelněji.