Menu Zavřeno

Můj Program kulturní sebeobrany jako odpověď na otázku P. Františka „Čemu se věnovat?“

Ne náhodou čerpám pojem „kulturní sebeobrana“ z Revolver Revue, jež jej používá jako podtitul, tedy z té části kulturního spektra, které bychom zařadili na pravici, ačkoli pod nánosy významů možná vedu k nedorozumění. A přesto: Oproti levicové publicistice má zmíněná výhodu v tom, že těžký život člověk každodenní lopoty je mu vzdálenější, neboť mu jde především o svědomí a pravdu. Zůstaneme u toho dělení: Radujme se z této mince, tyto dvě polohy jsou jejími stranami.

Mezi tím je blátivé středové politikaření, které se chce v duchu Peroutkově a pátečnictví moc lísati k nohám vybájeného moudrého Hradu. Ty však dnes nesou tělo a hlavu tak smradlavou, že nezbývá než pobrekávat v podhradí.

Vymezuji-li si tedy svůj Program kulturní sebeobrany, dávám svou starost o bližního do jiných koutů a polic své duše. Do těch, kde je člověk zmítán větry každodennosti, kde mu diskurzy holí pačesy, a kde je třeba bojovat o konkrétní zítřejší toast na snídani, o níž toho ví málo, ba nic. Pokud mi pandemie dala nějakou zkušenost, tak s jakou lehkostí a ochotou i já vlaji, neboť jedinou možností, jak se orientovat, jsou čísla kontextovaná dle názorů malířů grafů a staré vesty, které se na novou realitu navlékají tu šťastněji, tu méně.

To je samozřejmě obzvláště těžké rozsoudit: Kdy popojít, a kdy nejít? Co říkat a kdy? Zagenerálovat po bitvě? Kdy si zapolitikařit ve jménu vznešeného cíle? Proč? Kdy narážet do zdi? Tím, že nemám tyto otázky vyřešené především, že stojím obkročmo, možná padám do bahna podhradí, byť snad jinak zasmrádajícího. Ať! Ale ať mi je má kulturní sebeobrana pokusem se udržet alespoň nějakého stébla, nejsem žádný Baron Prášil!

Škrtněme tedy – pro těch pár hodin letů! – zájem o konkrétní zítřek a jeho oběti a užívejme si bezhlavost a nezodpovědnost!

Podstatou Programu kulturní sebeobrany je mi systematická a dlouhodobá – v tomto pravém slova smyslu! – práce na tématu, které je ze společenského hlediska zcela zbytné. Není to až taková oběť, když v dnešní společenské atmosféře je zbytnost inverzní funkcí opravdovosti. Není to zároveň jednoduché. Je třeba nalézt takové téma, nad kterým stojíš jako nad propastí, kde dochází slov. Úkolem není prázdno vyplnit, postavit most, spíš obcházet a ohledávat.

Musí to být kamínek, první střípek, nehet jediného člověka. Není nic jednoduššího než si zvolit věc tak rozlehlou – ideálně výstřelek poslední módy! –, že se po dostupných pramenech budeš projíždět jak po nekonečných dálnicích. Cesta musí být opačná, hledat cesty v hlubinách lesa. Jen ten nehet je zárukou, že se poslušně nepostavíš před pás vedle přežvýkavce těch samých mouder již tolikrát vyvrácených a spolknutých, pravdivých možná, snad vás jednou rozsoudí statistika.

Je obtížné hledat motivace, jsou sami pastí. Zvlášť ta nejbližší: Sdílet radost z toulání houštinami? Či mlčet? Snad lepší vylézat poctivě s pravdou na světlo než tak učiniti až v záchvatu stařecké nedoceněnosti. Však zatrpklost a ublíženost ve stáří je ten nejhorší výsledek života! Střež se této planiny! Kéž by šlo o duši samu o sobě, či alespoň o ten střežený a vyhrazený foch duše. Kéž by nešlo o rejdění ega, které chce povykouknout z davu.

Jsou totiž odborníci na zbytná témata, která za to tvé rádi poskytnou potlesk, v očekávání ozvěny. Platí snad všude Hančovo, že i nejblbější autor si najde ještě blbějšího čtenáře. Naštěstí se stačí po té akademické a publicistické sektičce rozhlédnout, aby i toto pozlátko bylo vysmáté jako pitoreskní pachtění. Poplácání sousedovo, že si konečně křovinořezem posekal nálety na hranici vašich pozemků, je pro tvůj intelekt vyšší ocenění než pozvání na odbornou konferenci či life-stylový  rozhovor. Jsi v tom sám! Raduj se, neboť to je tvá naděje!

A stejně doufáš, že vír z té poličky snad bude omývat i zbytek duše. Že bude strhávat skutečnost do otázek propasti, snad aby ses v tu podstatnou chvíli, v rozlehlých prostorách tam venku, kde je třeba myslet na snídani, rozhodl správně.

Však zas poodstup, neboť tam venku je stále třeba neustávat a dělat ty nejobyčejnější věci: stavět baráky, rodit děti a opékat buřty. Tato miska vah je tak přetížena, že každá snaha vyběhnout k něčemu obecnějšímu, zdá se jen volnočasovou – neboť volný čas je čas zbavený odpovědnosti! –  hodinou tenisu s kolegou z práce. Jenže stále tu trčí ta Robertova otázka ze Sedmi listů Mélinovi: Proč se lidé, kteří nežijí než pro své děti, rodí jako lidé, a ne jako králíci a koroptve?

Hodina tenisu je: Bezbřehost, plavání v pěně dní a chytráctví bez špetky vlivu a odpovědnosti za pár lajků. A denně slyšíš ty údery míčků jako zpěvy Sirén. Moc záleží, k jakému sloupu se budeš přivazovat.